Objevil jsem kolo

Věděl jsem že tahle featura existuje, ale nevěnoval jsem tomu víc pozornosti, až teprve včera, Google: Remembering your search history since 2006 (u mě)

Patrně bude fungovat jen šťastlivcům s google účtem. Jsem ale ohromen! :) Můžu si teď znova vykonstruovat dávno zapomenuté chvíle života! 2006 znamená třeba ještě zoufalé googlení na maturitu, googlení při psaní práce o náhodě, prostě skoro každý jednotlivý den, každý jednotlivý dotaz, možnost výpisu jen obrázků, jen videjí atakdále!

Chci být zaměstnancem googlu, co si vezme tuhletu databázi lidských osudů (velký bratr nebratr) a sestaví účící algoritmus co kompletně klasifikuje osobnost libovolného člověka, jeho styl života, zájmy, zvyky, a třeba i životní události. Alternativně potom srovná s osudy ostatních a třeba extrapoluje i notnou část do budoucnosti :) Zrovna u tak internetově aktivního člověka jako já, je tahle databáze vypovídající zcela vrchovatě.

I takhle si člověk uvědomí, jak bohaté životy všichni žijeme a jaká spousta detailů se nám ztrácí do hlubin paměti. Osobně já, kdykoli na to začnu myslet, tak cítím, jako by můj život začal úplně před nedávnem, tak třeba týden nazpátek. To ostatní to už je taková vzdálená ztracená realita, já tu jsem teď a tady a s sebou si táhnu jen malinký ostrůvek skutečnosti. Všech těch ostatních dvacet let času, každá jednotlivá sekunda nabitá gigabajty informací, je ztracena, zapomenuta, zkroucena, založena a zaprášena. Nevím, přijde mi to jako strašná škoda!

Zajímavé je, že ke každému vyhledávanému heslu, co tam vidím, jsem schopen si vybavit určité souvislosti, proč jsem to hledal, co jsem nakonec našel, prostě to vypadá, jako by ohromné spousty informací tam někde v paměti jen tak latentně ležely a jen čekaly na nějaký správný podnět, který by je vyvolal. Nakolik to funguje i na vzdálenější minulost, těžko odhadovat.

Taky vám občas přijde, že z těch všech stovek miliónů sekund života, je dle podivného klíče zvoleno několik relativně málo klíčových scén a ty se postupným udržováním a vybavováním drží v dlouhodobé představivosti napevno? Moje dětství: „Jsou mi tak 4 roky. Venku je léto a já stojím u nás v bytě u okna a koukám na liduprázdnou ulici a na pískoviště.“ Výjimečný okamžik? Samožřejmě, výjimečné okamžiky tam jsou asi všechny, ale taky tam je spousta obyčejných chvil, scén které z neznámého důvodu také zakotvily napořád. Budu si celý život pamatovat tuhle chvíli? A tuhle? A tu předtím? Chvíle hrají loterii.

Z našich bohatých životů ztrácíme téměř vše. Pravděpodobnost výhry v loterii je tak zatraceně malá, že všechny tyhle hodiny a dny našich osudů nemají šanci přežít ani příští rok. Za deset let budeme rádi, že si z letoška samostatně vybavíme aspoň jednu dvě vzpomínky. Za pomoci fotek, nahrávek, vyprávění, možná nasázíme dalších pár desítek, ale i tak je komprese světového stavu tak zatraceně ztrátová! Za deset let pojedeme na jiném týdenním ostrůvku, formováni a vzniklí jediněčně sice celou předchozí existencí, leč, v naprosto jiné realitě a světě.

Tady člověk začíná chápat i poselství všech těch náboženství, životních filosofií, a kdovíčehoještě, které hlasají: „zanechte honby za každodenními povrchnostmi a potřebami, nenechte se ovládat chtíčem, uvrhněte se místo toho do meditace, askeze!“

Chcete se dobře najíst, chcete se dobře pobavit s přáteli, chcete sex, chcete peníze, chcete výhry, chcete vidět krásný západ slunce, chcete si vyjet do přírody, chcete cestovat po různých místech světa, chcete si života užít?

Jenže co. Takže toužíte po tom krásném západu slunce, každý den o tom sníte, pečlivě připravujete expedici na Horu Krásných Západů, v nejvýhodnější den v roce, poslední dva dny nadšením nemůžete vydržet. Pak nastane den dé a hodina há. Vy sedíte na vysněném místě a zevnitř vás naplňuje nebývalé uspokojení. Jenže každá další sekunda vás přiblížuje ke konci. S každou další sekundou nejkrásnější slunce ztratí jeden ze svých paprsků, nemůže to tu zůstat navěky, čas běží rychleji a rychleji. Za šera sestupujete z hory a víte, že na tu dnešní krásu se vám bude prášit a už jen prášit. Že celé ty měsíce příprav vyustily sice v krásnou hodinu života, leč, vaše ztrátové kompresní algoritmy břehy melou, pomalu, ale jistě. Marně naříkáte: „Dejte mi zpátky moje gigabajty!“

Víte, odstupem času mi to přijde, že je to za hodně peněz až tragicky málo muziky. Na desítky dnů touhy, připadá několik okamžiků štěstí, po nich už jen hodiny nostalgických vzpomínek, a nakonec už je to stejně jedno. „Jó, to já vam povim, zamlada, jak jsem byl na tý Hoře Krásných Západů, to bylo fakt velkolepý!“ (pravnoučata znuděně koukají na dědka, jak se zase roznostalgizoval) „Dědečku, nechceš si zahrát ještě jednou ten Counter Strike?“ (pouštějí emulátor a doufají že dá pokoj)

Fakt, že z naprostě většiny našeho života nakonec nezbyde asi vůbec nic, se dle všeho zvrátit asi nedá. Fakt, že i z těch krásných chvil nakonec zbyde jen nějaká dědkova nostalgie, asi taky ne. A nejhorší je, když si to člověk uvědomí. To pak stojíte na té hoře Krásných Západů, a do mysli se vám to vkrádá. „A co bude za těch 10 minut?“ Po všem. A tohle je prosím štěstí. Se slevou za devatenáct devadesát (dní). Navíc si spíláte že jste neměli zrovna foťák, že jste si to pořádně neužili a kdeco.

A to je všechno milé děti právě tou honbou za ukojením chtíče. Pořád někam směřujete, a chcete tohle, chcete tamto, chcete to co nemáte! Ale až toho dosáhnete, tak sami nevíte, jestli těch pár chvil za ty dlouhé dny touhy stály. Aneb, jak pravil klasik: „Sex is like oxygen. It‚s no big deal, unless you aren‘t getting any.“

Ctěte si toho co máte, co vám teče v neomezeném množství. Ty aktuální gigabajty. Streamované video přece taky fajn, ne? Naříkám, že tu neomezenou bohatost každého okamžiku ztrácím. Jenže já si jí dostatečně ani neužívám! A to je ta chyba.

Není nic krásnějšího, než jít po té nejnezajímavější zapadlé ulici v ten nejobyčejnější den, a přesto, vnímat každý detail dostupného světa na sto procent a přitom vědět, že můžu kdykoli. Stejná nejnudnější ulice bude i zítra, bude navždycky. A každou chvíli z ní, si můžu užít tak, jako by právě ona měla vyhrát tu loterii. A nebojím se toho, že mi ta výjimečnost proklouzne mezi prsty a nikdy nelituji.

Mám přece neomezeně mnoho. Mám rád svoje gigabajty.